Zhruba 14 dní před Sosnovou mi zavolal Vašek Pech sen. Telefonát se týkal našich fanstránek a když jsme náš hovor končili, tak mi jako by mimochodem nabídl, že by nás chtěli jako poděkování za odvedenou práci pozvat na jeden ze závodů jako své hosty. Na výběr bylo Setkání mistrů v Sosnové a Pražský Rallysprint. „Domluv se s bráchou a zítra mi zavolej, jak jste se dohodli“. Od té doby jsem nedokázal myslet na nic jiného. Tlak jsem měl neměřitelný a chvílemi jsem ztrácel vědomí. Ihned vytáčím číslo brášky a chrlím na něj všechno najednou. „Nejdřív se uklidni, nerozumím ti ani slovo“, ozval se na druhém konci hlas Tomáše. Pokouším se své emoce krotit, ale jistě chápete, že to moc nešlo. Po asi 10 minutovém hovoru bylo vybráno a to nejen z toho důvodu, že jsem v Sosnové doposud nebyl, ale taky proto, že bych nevydržel čekat až do prosince na Pražský Rallysprint. Od té doby se mi těžce usínalo, pořád jsem si promítal, co všechno si nechám podepsat, na co všechno se musím zeptat, co všechno musím vidět. Ale to jsem ještě netušil, co mě opravdu čeká. A jsem rád, protože to bych určitě těch 14 dní nespal vůbec. Jak se pomalu blížil den D, začali se u mě projevovat první příznaky nervozity a cestovní horečky, jako jsou zvýšená nespavost, nadměrná kouřivost a konzumace kávy apod. Čtvrtek večer, chystání věcí a provedení kontroly za účelem 160 pokusu ujistit se, že mám sbaleno opravdu všechno. Tímto děkuji své ženě za trpělivost, kterou se mnou do odjezdu měla. A je to tady, je pátek 29.10.2010, 02:00 hod. a mě zvoní budík. Vymrštím se z postele a zahajuji odjezdové manévry. Ve tři ráno musím vyzvednout bráchu a pak vyrážíme směr Česká Lípa. Cesta podle internetu trvá něco kolem pěti hodin, což se později ukázalo jako holý nesmysl. Je 03:10 hod. a já spatřím bráchu, kterak nervózně přešlapuje na parkovišti před domem. Přivítáme se, dáme nezbytné cigárko a Tomáš usedá na místo navigátora. Doufám, že má cestu přečtenou jako Uhel, ať zbytečně nebloudíme. Jede se dobře, cesty jsou zatím prázdné a tak ukrajujeme kilo za kilem z naší dlouhé cesty. Pár zastávek na kávu a cígo a začíná pomalu svítat. Jsem rád, protože mám od protijedoucích vozidel oči jako bych celou noc svařoval někde na plošině. Je prima, když někteří řidiči statečně svítí dálkovýma i za cenu toho, že protijedoucí ubožák je dočasně oslepen. Tímto zmíněné řidiče zdraví mé oční sítnice a zorničky. Je devět hodin, vyjíždíme z mírné pravotočivé zatáčky a před námi nádherná scenérie. Slunce zbarvené do ruda osvětluje areál autodromu v Sosnové. Zmocňuje se mě euforie, začínám koktat a o slovo se začíná z nervozity hlásit močový měchýř. Parkujeme a voláme Ášovi, že jsme na místě. Dostáváme instrukce, že se máme pokusit vjet do areálu závodiště a vyzvednout si u něj pásky pro vstup. Jelikož se nám nedaří zlomit místní pořadatele, voláme opět Vaškovi a informujeme ho o skutečnosti, že naše pokusy o vstup jsou marné. Po uplynutí zhruba 5 minut se z nedaleké zatáčky vynoří náš rytíř zachránce. Václav Pech jun. na mopedu osobně.
Následuje vřelé přivítání, dostáváme pásky pro vstup a dle Vaškových instrukcí míříme ke karavanu EuroOil. Tady nám Ášín předává nějaké poukázky, o kterých zatím netušíme, k čemu budou sloužit. Ještě nám upřesní, že s těmito máme být v 10:00 hod. u modrých pneumatik na závodišti a že si nás tam Petr usadí. „Aha, budeme asi někde na tribuně“, pomyslím si, už se tím nějak nezabývám a nasávám plnými doušky nádhernou rally atmosféru. Zdravíme se s široce se usmívajícím Péťou Uhlem a koukáme po stánku s kávou. Hledáme Vaška Pecha sen., ale Petr nám sdělil, že ten dorazí později. Kupujeme kávu a 09:50 hod. vyrážíme na smluvené místo. Před námi se již na místo dostavila i hrstka ostatních vyvolených, kteří v ruce třímají stejnou poukázku jako my. To mě ujistí, že jsme tady správně. Je 10:00 hod. a na místo přicházejí nejlepší mechanici na světě, tedy Ášínovci. O malý moment za nimi přiráží ke břehu své nádherné Evo Václav. První z fanoušků před námi s již zmiňovanou poukázkou dostává od Petra kuklu, sundává si bundu a směřuje k Ášínovu myšákovi. V těchto chvílích by se ve mně krve nedořezal a já pomalu začínám zjišťovat, k čemu ona poukázka slouží. „Já pojedu s Vaškem v ostrém Evu, přímo na trati v Sosnové???“, nemůžu se vzpamatovat z právě prodělaného šoku. Po zhruba dalších deseti minutách se mi o této skutečnosti podaří přesvědčit i bráchu,i když si myslím, že stejně jako já tomu nevěří doteď. Nevím, jak si mám s touto novou informací poradit a proto volám ihned přítele na telefonu. „Martinko, já asi pojedu s Vaškem v jeho autě po závodní dráze“, blekotám své ženě do mobilu. „Fakt? A těšíš se?“, ptá se mě. „No, teď se spíš bojím, když vidím jak Ášín vodí smykem myš po dráze“, odpovídám. Mám smíšené pocity. Nad strachem ale vítězí hrozná touha se s Václavem svézt v tak úžasném autě, to byl přece vždycky můj sen. Donekonečna se uklidňuju tím, že řidič, jež mne poveze, je nejlepší na světě a strach pomalu mizí. Nicméně kolena se mi třást nepřestali. Jsem na řadě, sundávám si bundu a mikinu, nasazuji kuklu a Péťa Uhel mi nasazuje přilbu ve válečných barvách EuroOilu. Tak ohromná čest a pokora, kterou jsem po celou dobu cítil, se nedá ani popsat. Soukám se do sedačky, Petr mi zapíná a utahuje pásy, přičemž sleduje moji nezdravě bledou barvu.
„Bojíš se?“, ptá se mě nejlepší navigátor na světě. „Dost“, informuji jej o stavu, ve kterém se právě nacházím. Zapíná mi do helmy komunikaci a v tom mě Vašek vítá na palubě. Péťa se snažil odlehčit situaci a podpořit mě, tak mi s úsměvem na rtech praví: „neboj, to je čtvrtá jízda, ta je vždycky smrtící“. Potom ještě v rychlosti dodal: „jestli se mi tu posereš, tak si to budeš čistit sám“ a zabouchl za mnou dveře. Vicemistr sešlapává plyn a já zjišťuji, jak se asi cítí kosmonauti při startu raketoplánu. Následuje neuvěřitelná palba, drifty, šotolina dveřmi napřed. Nádhera, koukám na Vaška a pocit strachu střídá pocit bezpečí a bezmezné důvěry v jeho schopnosti. Nejde se zbavit úsměvu, vypadám jako bych si někde před jízdou šlehnul. Před nájezdem na most okruhu mi Ášínův hlas praví: „a teď to přijde“. A opravdu to přišlo, auto při nájezdu na most zrychluje, přede mnou se objevuje modré nebe a najednou prudký padák dolů. Žaludek se rve nahoru a bum, jsme dole. „Tak co Péťo, stálo to za to?“, ptá se mě Václav. S vypětím všech sil ze sebe vydoluji, že určitě ano a jak moc jsem mu vděčný za to, co jsem právě prožil. „Je to ten NEJ řidič na světě“, pomyslím si. Vystupuju z auta, přichází Petr a sundává mi helmu, vracím kuklu a snažím se informovat bráchu o tom, co ho čeká za pár okamžiků. Čekám na Tomáše, až se vysouká z kokpitu a pádíme zpět ke karavanu do servisu. Tam znovu děkujeme Vaškovi za skvělý a neopakovatelný zážitek. Za pár okamžiků na místo dorazil další človíček, ke kterému chovám nezměrnou úctu.
Je to Vašíkův táta, pan Václav Pech sen. Potkáváme se osobně poprvé a hned mám pocit, jako by jsme se znali léta. Přivítal nás úžasně a já poznávám, že to Pechovi mají v genech. Nemyslím jen řidičské umění, ale taky ten zvláštní pocit, když jste někomu z nich nablízku. Když s nimi mluvíte, máte pocit, že je všechno v pohodě a že se nemusíte o nic starat. Že jste pro ně zrovna teď ten nejdůležitější člověk na světě. Přestože měli opravdu nabitý program, počínaje návštěvou sponzorů a zajišťováním gum konče, nikdy se nestalo, že by se nám nevěnovali, nepovídali si s námi a snažili se maximálně, aby nám tam bylo s nimi dobře. Za to jim patří velký dík, protože si nedokážou ani zhruba představit, jak báječně, úžasně a neopakovatelně nám tam s nimi bylo. Děkuji taky klukům mechanikům, kteří jsou stejně bezprostřední a skvělí, ihned nás vzali mezi sebe a bylo s nimi úžasně (když opomenu ty paroháče při focení s Vaškem :-). Když jste s nimi, vidíte, že nikdo nesedí bokem, že je jedno, kdo je mechanik a kdo řidič či navigátor. Je to jedna velká česká mistrovská rodina. Nemohu zapomenout ani na TETIČKU, která se stará o catering a je sluníčkem týmu.
Ani jednou jsem ji za oba dny nepřistihl bez úsměvu na tváři. Večer nás kluci vzali na módní přehlídku a dobrou baštu do místního kulturního domu. Sedět s nimi u jednoho stolu, naproti sobě mít pana Semeráda staršího, Martina Prokopa atd. bylo taky neuvěřitelné. Celou tu dobu jsme se opravdu cítili jako nedílná součást týmu a vše bylo dokonalé. Za všechno moc děkujeme kluci a brzy nashledanou…
Formát pro tisk
Komentáře