Jak jsem poznal Vášína a Péťu

Začátkem letošního roku, nevím přesně kdy to bylo, jsem pátral na internetu po nějakém kontaktu na Ášína a Péťu. Chtěl jsem jim napsat poděkování za jejich výkony a složit poklonu za jejich um. Po zhruba týdenním marném pátrání mi zbyla jediná možnost a to odeslat meil na adresu firmy Pemex-ivp, tedy rodinnou firmu Pechů. Co naplat, když jiný kontakt nebyl k mání. A tak jsem klukům napsal, co jsem měl na srdci a doufal, že se k nim tento meil dostane. Po uplynutí zhruba 10 dnů od odeslání meilu jsem pochopil, že se asi odpovědi nedočkám a že budu muset vymyslet jiný plán. Jenže, další den jsem měl v meilu přijatou poštu. Odesílatel Pemex…. No páni, srdce se mi rozbušilo o závod a já se rozhodl, že se budu ještě chvíli napínat a než odpověď přečtu, dám si nejdřív uklidňující cigárko. Cigárko nezabralo a v polovině jsem jej típnul a sprintoval k pc. Klik….hltám text…nevěřím vlastním očím…tlak na maximum. Čtu text asi po sedmé, štípu se na různých místech, abych se ujistil, že to co čtu, není sen. Vášín mi posílá poděkovaní za přízeň a jakoby mimochodem je v jeho odpovědi jak jeho emailová adresa, tak i tel. kontakt. Neváhám ani na vteřinu a na meil zde uvedený okamžitě posílám pár společných fotek, kdy jsem se s Vaškem fotil v servisní zóně. Do textu zmiňuji i své přání, nebo spíš sen, potkat se s ním a Péťou osobně. Ne ve spěchu, který panuje v servisu během opravy auta. Ale opravdové setkání, při kterém vím, že kluky nezdržuju a nerozptyluju během závodu, že mám čas zeptat se, na co chci. Hned na druhý den jsem měl v přijaté poště odpověď. Následovala opět stejná situace s tlakem, cigárkem a hltáním textu odpovědi.  Tuto zprávu jsem musel číst asi 50x a abych se ujistil, že nemám halucinace, jsem donutil svou ženu, aby mi odpověď přečetla i ona. Po zjištění, že čte stejné slova jako já, mě pohltil pocit absolutního šílenství. V odpovědi totiž stálo, že pokud přijedeme na Valašku o den dřív, určitě si na mě čas najdou a že se sejdeme v místě jejich ubytování, které mi ještě před Valaškou upřesní. Byl jsem jako v rauši a od té doby jsem již nedovolil kluky kontaktovat a modlil se, aby do toho něco nevlezlo a vše klaplo. Zhruba měsíc před Valaškou jsem již začal prožívat bezesné noci a nebyl schopný myslet na nic jiného, než co budu říkat, jak se mám chovat apod. Až tu najednou byl ten den, den našeho setkání. V meilu jsem měl od Vaška zprávu, že vše platí a že až budu někde před Frenštátem, ať mu zavolám na mobil a že mi řekne, kde se setkáme. Opět jsem donutil ženu, aby mi tento meil přečetla a ujistila mě tak o mém stavu vědomí. Vyrazil jsem tedy směr Valaška, jako vždy se „švárou „ Rosťou. Tomu jsem již před odjezdem sdělil, že nás čeká něco jako návštěva Bílého domu s prezidentskou večeří. Když jsem mu upřesnil o co půjde, dostal se do stavu hlubokého bezvědomí a nebyl schopný vydat ze sebe hlásku. Jen pro upřesnění, s Rosťou obrážíme závody už cca. 10 let a je to stejně zarputilý fanoušek Václava a Petra jako já. Čím blíž jsme Frenštátu, tím častěji stavíme  a chodíme na malou. Těsně před Frenštátem jsme se rozhodli zastavit na kafe. Za prvé, bylo dost času, za druhé jsme se chtěli ještě trošku uklidnit a za třetí jsme chtěli zavolat Vášínovi a domluvit podrobnosti. Kupujeme kafe, pod dojmem nadcházejícího setkání s Vaškem a Péťou se usmíváme se jako retardovaní mongolové a vycházíme z pumpy ven. Kafe a cigáro, to patří k sobě a tak jdeme trošku dál a losujeme, kdo Ášínovi zavolá. Nervozita se stupňuje a tak není divu, že během zapalování cigarety došlo vlivem vysokého třesu rukou k úplnému vylití zakoupené kávy. To bylo sice mrzuté, ale né tak jako to, že se mi káva vylila přímo na jedinou bundu, kterou jsem s sebou měl. „Paráda“ pomyslel jsem si. „Budu vypadat jako špinavý bezdomovec“. Jsem zděšený, ale Rosťa se aspoň pobavil. Jeho smích musel být slyšet až ve Valmezu. Jeho radost ovšem netrvala dlouho, jelikož jeho třes, který byl vyvolán šíleným smíchem zapřičinil vylití i jeho kávy. A byl na tom hůř, jelikož si neprozíravě vzal na sebe bundu žlutou. Jelikož mi ho bylo líto, nechal jsem zavolat Vaškovi jeho. To jsem ale neměl dělat, jelikož jsem pak zbytek cesty musel poslouchat, že právě mluvil s Pechem.  Dojeli jsme na místo domluveného srazu a rozhodli se podívat do hotelové restaurace, kde jsme měli s rukama poklábosit. Stojíme za oknem a sledujeme dění uvnitř. Po zhruba 15 sekundách je nám jasné, že dovnitř jít nemůžeme. Obsluha s motýlky, hosté v oblecích. Koukám na Rosťu a on na mě. Rifle, pomačkané z auta, bundy polité kávou a pod nimi trika EuroOil. „Tak to je konečná“ říkám Rosťovi. V tomhle nás tam nepustí. Jdeme na cigárko a snažíme se něco vymyslet, přeci to teď nevzdáme.   Zhruba po deseti minutách se odkudsi ze tmy vynořilo červené Evo a míří k nám. Podlamují se nám kolena a lapáme po dechu. Myšák parkuje na parkovišti před hotelem a z jeho útrob vystupují naši bohové, Ášín a Péťa. Přicházejí k nám, s úsměvem nám podávají ruku a zdraví, jako by jsme se znali roky. To nám vyráží totálně dech. „Kluci, my tam s Vámi nemůžeme“ smutně sděluji Václavovi s Petrem. „Proč?“ ptá se Vašek.  Protože jsme v riflích a triku, na kterém máme bundy polité kávou. „Kluci to vůbec neřešte, my se nahoře převlíknem taky do riflí a trika a přijdeme za vámi dolů“ řekli oba. Oba byli úplně bezprostřední a chovali se úžasně kamarádsky. To nás uklidnilo a opatrně jsme v jejich stínu vpluli do restaurace a sedli si úplně bokem. Kluci byli u nás asi po 5 minutách, nejdřív přišel Vášín a chvíli po něm Péťa. Jelikož jsme nevěděl, jak se mám chovat a byl jsem hodně nervózní, vytáhl jsem fotky, kde jsem se fotil s oběma kluky a požádal je o jejich podepsání. Začali jsme opatrně vykládat a postupně se zbavovat ostychu. Já ještě pořád nemohl uvěřit, že tam s nimi sedím u jednoho stolu a oni si se mnou jen tak povídají. Zhruba po 10 minutách byla ale nervozita tatam, jelikož kluci byli skvělí a místo abychom mluvili mi s nimi, oni mluvili s námi a báječně nás bavili. V té době si k nám již přisedli i kluci mechaničtí a chovali se stejně kamarádsky, jako posádka Pech-Uhel. Nikdy na toto setkání nezapomenu, nikdy jim nezapomenu, jak nás přijali a jak se tam o nás starali. Na tu chvíli jsme se cítili jako nedílná součást týmu. Ještě týden po našem setkání jsem chodil po světě úplně mimo. Kluci, díky Vám moc, díky za dvě šťastné srdíčka fanoušků, kterým jste splnili jejich sen. Jste skvělí a já se jen ujistil v tom, že jste stejně báječní jak na tratích rz, tak i mimo ně.